Dílo Stojka (autoportrét) představuje osobní výpověď zachycenou v experimentálním propojení figurativního a abstraktního vyjadřování. Postava ve stoji na rukou se stává symbolem rovnováhy, soustředění a vnitřní síly, ale také nejistoty a napětí, které tento fyzicky i psychicky náročný stav provází. Obrácená perspektiva narušuje běžné vnímání prostoru a zdůrazňuje křehkou hranici mezi kontrolou a pádem.

Bohatá vrstvená struktura, gestické tahy a dynamická barevná paleta podporují dojem pohybu a nestability. Kontrasty světla a stínu zvýrazňují tělesné napětí a zároveň odkazují na vnitřní dialog autora se sebou samým. Autoportrét tak nepůsobí jen jako záznam fyzické pozice, ale jako meditativní obraz o hledání rovnováhy, identity a vlastního místa v prostoru, ponechávající divákovi prostor pro osobní interpretaci a sebereflexi.