Dílo Časosběrná mapa I představuje počátek autorovy tematické linie zaměřené na zkoumání času jako proměnlivého, vrstveného a obtížně uchopitelného fenoménu. Roman Ďurček zde otevírá vizuální dialog s časem nikoli skrze příběh, ale prostřednictvím samotného procesu vzniku obrazu, v němž se materiál stává nositelem paměti.

V Časosběrné mapě I se formují základní principy autorova přístupu: experimentování s pigmenty, chemickými reakcemi, oxidací a alternativními podklady. Povrch díla nese prvotní stopy proměny, záznamy pomalých procesů a spontánních zásahů, které připomínají geologické vrstvy či fragmenty lidské paměti.

Mapa zde neslouží k orientaci v prostoru, ale k hledání orientace v čase (osobním i univerzálním). Abstraktní struktura obrazu vytváří pole pro introspekci, kde se jednotlivé vrstvy stávají stopami prožitků, vývoje a neustálé proměny. Dílo tak funguje jako vizuální otisk času v jeho počátečním, formujícím se stadiu.