„Příroda, pokud jí dokážeme naslouchat, nám ukáže to, co je rozumu nepochopitelné. Ten vjem, když prožíváme štěstí a euforii bez zjevné vnější příčiny, je nepopsatelný. Plavání Bytí. Jen vědomé plynutí. Zachycuji vidění srdcem, skrze ducha přírody. Vlastně jen mačkám spoušť – a duch přírody vidí.“
Zachycovat estetiku a krásu skrze fotografii jsem poprvé začal v pracovním prostředí ve věku asi 30 let. Pracoval jsem jako ergoterapeut s handicapovanou mládeží. Společně jsme pečovali o rostliny a vytvářeli různá záhony. Právě tam byly položeny základy mého vnímání čistoty přírody.
Mé první snímky malým kompaktním fotoaparátem nebyly kvalitní, ale radost z něčeho nového, co se probouzelo hluboko v mém nitru, byla silná. Začala se ve mně rozvíjet vášeň pro něco, co doposud zůstávalo očím neviditelné. Pracovní prostředí mi přestalo stačit – najednou mi připadalo i obyčejné houbaření fotograficky úchvatné.
Častější pobyty v přírodě mě přiměly vymanit se ze stereotypního života. Cítil jsem, že je třeba něco změnit. Moje srdce toužilo po změně a duše po naplnění. Odejít z práce pro mě znamenalo vstoupit do neznáma – nevěděl jsem, co bude dál. Ale věděl jsem, že potřebuji ticho přírody. A radikální změnu myšlení. Právě tehdy se začal psát příběh zachycování vzácných okamžiků.
Tyto jedinečné a vzácné chvíle jsem objevil na vrcholu Pipitka, v jihozápadní části východního Slovenska, ve Volovských vrších. Klid a ticho. Najednou jsem začal vnímat něco skrytého, nepoznaného a tajemného. Zajímavostí je, že už několik let tvořím pouze na tomto místě, v okruhu dvou kilometrů.
Přijímání prvních slunečních paprsků na vrcholu kopce s krásným a „nekonečným“ obzorem. Pozorování divoké zvěře, naslouchání tichu, nejjemnějšímu vánku v korunách buků a jedlí, sledování oblohy, Mléčné dráhy, vytí vlků – meditace. Vnímání se prohloubilo. Od východů a západů slunce přes oblohu a detaily v pozadí světla až k makrofotografii.
Věřím, že vás moje tvorba osloví a že skrze mé vidění pocítíte hloubku ducha přírody, který je v každém z nás.