Krajina se rozvíjí jako tichý prostor mezi světlem a stínem, kde se barvy pomalu prolínají a vytvářejí vlastní rytmus. Nepůsobí jako konkrétní místo, spíše jako vzpomínka na krajinu, jemně rozostřená, ale zároveň hluboce přítomná.

Tvary se rozpouštějí v plochách a vrstvy barev se na sebe vrství jako stopy času. Světlo se v nich zachycuje a mění jejich charakter, jako by se krajina neustále proměňovala před očima.