Dílo dominuje klidná, ale výrazná bílá linie (horizont), která rozděluje plochu obrazu na dvě téměř symetrické poloviny. Nejde však jen o formální gesto. Linie představuje symbolický prach, hranici mezi světy, mezi tím, co je vidět, a tím, co zůstává skryté.

Obraz působí jako odraz, zrcadlení, dvě poloviny, které se na první pohled jeví jako identické, ale nesou jemné odchylky. V tomto zrcadlení můžeme vidět (oči) – metafora vševidoucího pohledu, který proniká oběma dimenzemi. Oko zde nepředstavuje jen orgán zraku, ale je symbolem vědomí, vhledu, schopnosti vidět za povrch věcí. Dvojitý odraz naznačuje, že vidění není jednostranné; vše, co pozorujeme, pozoruje i nás.